Tuhle noční můru mívám dodnes. Jsem hluboko pod hladinou moře. Dýchám přes automatiku a najednou cítím v puse vodu. Snažím se ji polykat, ale proud je příliš silný, a tak nemám šanci. Automatika se zasekla a vzduch z ní prostě nejde. Rychle mířím ke svému bodymu. Vytrhávám jeho záložní octopus. Abych se mohla nadechnout, musím nejprve výdechem vytlačit vodu. To se mi ale nedaří. Napadá mi, že tady pod vodou možná zůstanu navždy... v tomhle místě se pravidelně budím. Kdysi, v potápěčských začátcích, se mi tahle příhoda opravdu stala. Kvůli sobě a také kvůli bodymu, který tam tenkrát v 25 metrech se mnou byl a pomohl mi, jsem si později udělala zkoušku zvyšující kvalifikaci mých potápěčských dovedností: druhý stupeň - Advance open diver. Musela jsem překonat hodně strachu ze špatného zážitku, ale jsem ráda, že jsem svět pod vodou neopustila. Nikdy bych se nepotkala se žralokem leopardím, ani se sympatickou karetou nebo vyčkávajícím postrachem potápěčů – hnědou ošklivou ropušnicí. A to by byla škoda.